ARNIKA O.S., ZORA KASIKOVÁ - NEMOCNÁ BUDOVA JE TA, KTERÁ NEDÝCHÁ


ARNIKA je česká nezisková organizace, která spojuje lidi usilující o lepší životní prostředí.

Rozhovor s architektem Janem Brotánkem je dalším příspěvkem do diskuse o chemických látkách v každodenním životě. Odpovídá na otázky, co znamená pojem ekologická architektura, jak se při stavbách či rekonstrukcích vyhnout chemickým látkám a jaké nemoci mohou mít domy.

Ekologická architektura - co to vlastně znamená?
Pro mne to je architektura ve všech souvislostech, a to i v těch, o kterých zatím nevím. Stále se rozvíjí a ukazuje se, že do ekologie patří materiální stránka, provozní stránka a v neposlední řadě i sociální stránka věci, což je v naší společnosti nedotčený prvek. Je opomíjena už od urbanistických koncepcí, ale velká šance k nápravě je právě nyní, kdy se budou projednávat územní plány.

Jaká jsou kritéria pro posuzování ekologické architektury?
Ekologická architektura je nejčastěji zmiňována ve smyslu nízkoenergetických a pasivních domů. Ale pasivní dům ještě nemusí být nízkoenergetický. Pasivní domy dokáží snížit energetickou náročnost provozu na minimum. A pak jde o poměr provozní a vázané, zabudované energie. Osmdesát až devadesát procent "ekologizace objektu" padne na energie. Když si vezmete klasický dům, a to i jeho rekonstrukci, poměr zabudované energie k provozní se zpravidla pohybuje mezi 1:20 a 1:30. Z toho plyne, že zabudovanou energii zde nemusíme tolik zohledňovat, důležité je snižovat tu energii provozní. Ale u pasivního domu se můžeme dostat na poměr 1:5 až 1:2, což už je zajímavé a pak je potřeba zohledňovat i tuto stránku. Roli zde hrají i emise, které jsou vyprodukovány při výrobě daného materiálu, tedy oxid uhličitý a s tím spojený potenciál globálního oteplování, global warming potencial.

Jak se projektuje "ekologický dům?"
Je to otázka životního stylu. Jde o to, jak moc chce klient při stavbě domu zohlednit dopad na životní prostředí a dopad na to, jak se mu bude v domě žít, jak moc bude ovlivňovat své okolí, jak moc bude celkově zatěžovat planetu. Jak moc je ochoten se těmito ohledy řídit. To je dost důležité, protože často, když se nastolí striktnější přístup, tedy více přírodních materiálů či vnějších vazeb, začnou klienti své představy okrajovat, protože mimo jiné v dnešním legislativním systému není vždy jednoduché je realizovat. A navíc to vyčerpává i finančně - musíte řekněme dvojnásobně či trojnásobně přeplácet cenu toho, co je běžně na trhu. A s tím je, myslím, zapotřebí něco dělat, například v rámci ekologické daňové reformy. Domnívám se, že u nás je tomu tak proto, že zde jsou silné lobby externalit jako je ČEZ, ale i výrobních fundamentů.

Čím se při projektování stavby řídíte, například pokud jde o použité stavební materiály?
Především tím, co klient chce. Musím určitým způsobem plnit jeho cíl a vlastně jej – v ideálním případě - korigovat. Nabízím vždy varianty, aby se klient mohl rozhodnout, jaký systém stavby chce. Většinou se tedy rozhoduje mezi dřevostavbou a klasicky pojatou stavbou, tedy zděnou konstrukcí. Klasická stavba znamená vlastně pouze normově splněné požadavky, například bez izolací. Za určitých enviromentálních podmínek zde lze dosáhnout pasivního standardu. Jsou zde například možnosti použít cihly pálené, nepálené, vápenopískové atd. Ekvivalentem, který opravdu určuje výsledek, je oxid uhličitý, CO2. Můžete mít dobré vstupní i výstupní podmínky, ale recyklační podmínky už mohou být horší. A proto je potřeba toto kombinovat. Je to provázané, i když žádný vzorec na to není. Na konstrukční systém se váže systém tepelně izolační, kde jsou samozřejmě opět varianty - syntetické nebo přírodní materiály a podobně.

Souvisí s tím samozřejmě i cena, která je v tuto chvíli vyšší, ale tím jsme zatíženi všichni. Jsme zvyklí na levné věci na úkor kvality. Řekl bych, že to je celá rovnice. V předválečném období veškeré věci měly svou hodnotu, levné věci neexistovaly. Teď je trh zahlcen jak kvalitními věcmi, tak i balastem, kterému dá většina lidí přednost. V tu chvíli nevnímají rozdíl a třeba jim to i chutná nebo vyhovuje víc. A neuvědomují si, že třeba za půl roku budou muset tutéž věc kupovat znovu. Je to většinou případ plastových oken.

V čem je problém s plastovými okny?
I když pomineme zdravotní stránku PVC a měkčidel, tedy ftalátů, pak je tu otázka životnosti. Ve většině případů je základní plastová konstrukce vyztužena kovovým rámečkem, který je ke konstrukci připojen zalisovanými plastovými nýty. A toto jsem řešil nejčastěji. Poměrně často je roztažnost těchto kovových rámečků na jižní či západní fasádě větší, kov se roztahuje a smršťuje a nýty se utrhají. Ve většině případů se okno jakoby vyvěsí. Viděl jsem takové okno již po pěti letech, ale ani 10 let na okno nic není. A takové okno se už nedá opravit – měkčidla vyprchají, není možné to svařit a většinou praskne i vnější plocha, orámování, povolí závěsy. Lidé se sice pokoušejí nějak to opravit, ale není to nadlouho. Životnost takového okna je pro mne naprosto nezajímavá. Proto ve většině případů doporučuji alespoň dřevěná okna, dnes jsou již standardem tzv. eurookna. A u nich se snažíme, aby byla natírána lazurními laky, nikoliv vysokotlace stříkaným filmem. Tyto nátěry jsou de facto také na plastové bázi, obsahují polyuretan. Jejich repase je těžká, při broušení se velmi práší a tak se tyto látky opět dostávají do životního prostředí. Lazurní laky se vpíjejí, spíše zvětrají, nepráší se.

Plastová okna by měla být používána pouze tam, kde je to nezbytné – své místo mají například ve vlhkém prostředí, u bazénu. Ale je zbytečné, aby se jimi zahlcoval trh a i naše životní prostředí. Jenže to je samozřejmě otázka marketingu a propagace. Firmy nejsou nijak stimulovány k tomu, aby improvizovaly v potřebách jednotlivých klientů. Potřebují prodat co nejvíce a ne kvalitních věcí, to je to, co hraje velkou roli. Znám výrobce, kteří nabízejí kvalitní plastová okna, jež uvolňují minimum změkčovadel, ale ta okna jsou dvakrát dražší než dřevěná.

Zmínil jste otázku použitých barev a laků - na co si máme dát pozor?

Nejhorší jsou polyuretany či akryláty, tedy barvy na bázi ropy. Přinejmenším se snažím používat lazurní laky, které jsou ředitelné terpentýnem. Terpentýn sice dnes asi není dělaný klasickým způsobem z pryskyřic, ale přeci jen přeměna základní struktury materiálu je menší, než u syntetických nebo nitrocelulozových rozpouštědel.

Jedničkou jsou přírodní oleje jako je lněný rafinovaný olej, do kterého se přidávají zemité pigmenty. Řekl bych, že to je naprosto neškodné, protože tyto pigmenty samy o sobě jsou hlinky, které se nerozpouštějí, ale jsou velmi jemné. Když se pomocí oleje nanesou, pěkně přilnou a vytvoří vrstvu, která chrání dřevo. Tyto oleje samy o sobě impregnují, odpuzují vodu a chrání proti škůdcům. A je to čistě přírodní báze, dokonce tyto oleje mají větší vydatnost než lazurní laky. Ty sice mají perfektní vpíjivost, ale musíte mít dřevo zcela suché, což na stavbách přeci jen zdržuje. Pokud se natře ne zcela vyschlé dřevo, za rok se nátěr oloupe a je třeba jej obnovit, čímž vzroste spotřeba. Litrem přírodního oleje natřete jeden a půl až dvojnásobnou plochu než lazurním lakem. Tudíž i když je cena vyšší, ve výsledku je rozdíl zanedbatelný. Mohu to říct i ze zkušenosti ve svém vlastním domě - v základních natíraných plochách to vychází o dva či tři tisíce více, než by to bylo například s použitím luxolu.

Myslíte si, že se v ČR při stavbě veřejných budov hledí na tzv. „syndrom nemocné budovy“ (Sick Building Syndrome)? Setkal jste se za dobu své praxe s takovými případy osobně? A můžete říci, v jakém typu budovy to bylo?

Toto má většinou vazbu na vnitřní prostředí budov, týká se to tedy především výměny vzduchu. Pokud nejsou splněny základní normativní podmínky pro množství vzduchu na osobu a jeho výměnu, může to nakonec vést k trvalému poškození zdraví, k alergiím, zánětům kůže, dýchacích cest, k chronickému únavovému syndromu. Dalším faktorem je optická pohoda, to znamená oslunění a osvětlení pracovních místností. Dá se říci, že pokud budete mít přesluněný prostor či velikou kontrastnost ploch a navíc špatnou výměnu vzduchu, dostanete se do absolutního útlumu, který může po určité době skončit kolapsem. Pro mne tedy nemocná budova špatně dýchá. A řešení energeticky úsporných domů je založeno na kontrole větrání, protože nejvíce energie odchází právě větráním. Tuto energii potřebujeme zachytit a při tom zachycování musí dojít k výměně vzduchu.

Dále je to otázka relativní vlhkosti vzduchu, kterou je potřeba ve chvíli, kdy je jí dostatek, akumulovat - přírodní materiály tuto přirozenou vlastnost mají, u syntetických materiálů to musíme dohánět technicky, což však znamená energetický vstup, je to tedy náročnější. Není to však návrat do jeskyní, přírodní materiály jsou dnes zpracovávány na takové úrovni, o které se nám ani nezdálo. Je potřeba pracovat s tím, aby báze byla přírodní, aby docházelo k co nejmenší přeměně struktury daného materiálu. A to má vazbu právě na výměnu vzduchu – hliněné omítky, dostatek světla v místnostech, aby se tam člověk cítil při práci dobře, protože pak vám nic nechybí a máte i větší výkonnost.

Poměrně častým problémem je formaldehyd, protože je součástí nátěrových hmot, lepidel. Samotná podstata dřeva jej ale také obsahuje, je to aldehyd kyseliny mravenčí, látka, která se v přírodě vyskytuje. Je to ale stejné, jako když dostanete deset žihadel - což je také báze kyseliny mravenčí - to vám samozřejmě uškodí, zatímco když dostanete jedno žihadlo, nic moc vážného se neděje. Tudíž je potřeba hlídat poměr vstupních materiálů, které takové látky obsahují, již při navrhování. Formaldehyd je karcinogen, může vyvolat rakovinu kůže nebo dýchacích cest.

Radon je radioaktivní plyn a dále se dá říct, že to je CO2, tedy vydýchaný vzduch. To jsou nejčastější látky, které dělají nemocné budovy nemocnými. Nejčastěji takovými nemocnými budovami jsou školy a školky, tedy zařízení občanské vybavenosti, a to by myslím mělo být hlídáno z pozice státu. Když přijdete do mnoha škol a změříte CO2 základním měřícím přístrojem, většinou to nebude v pořádku, je to naprosto nezdravé prostředí. Tudíž pokud někdy děti nedávají pozor, není to jejich vina, je to prostředím školy. Není zde cirkulace vzduchu, sloupec horkého vzduchu nad budovou se zvedá, tudíž narůstá prašnost, vysychá v ústech.

To jsou problémy systémové. Nesystémově se tento problém objevuje v bytové výstavbě, při rekonstrukcích. Nedávno jsem byl v cihlovém domě ze 60. let, dá se říci, že šlo o kvalitní byt v Praze. Vyměnili zde ale stará klasická okna, která nebyla ještě ve zcela špatném stavu, ale nebyla zatěsněná, a nahradili je samozřejmě plastovými. V tom bytě vás trefí přes nos takový zatuchlý smrad. Majitel bytu sice říkal, že občas větrá, ale vydýchaný vzduch nelze odvětrat. To bych řekl, že je největším problémem nemocných budov při bytové výstavbě - vymění se okna, dokonce jsou na to dotace, budovy se zateplí, ale na větrání se nijak nehledí. Tudíž si myslím, že dotace by měla být vázána i na řešení této problematiy. Samozřejmě i energetická úspora je pak o 50 procent vyšší, protože řízeným větráním dostáváme energii ještě zpátky.

Ve špatně větraných prostorech se objeví plísně, i tam, kde dříve nebyly. Vznikají často právě vlivem výměny oken. U suterénních prostor se navíc zvyšuje vlhkost a koncentrace CO2 i těchto plísňových spór, které jsou karcinogenní.

Jak tedy omezit možnost, že náš dům bude nemocný? 

Toxické látky se uvolňují nejen z uměle vytvořených, tedy syntetických materiálů, PVC linoleí a podobně, ale třeba i z nátěrů. A pak samozřejmě pomáhá intenzivní větrání. Je zde sice určitá ztrátovost, to lze ale například u rodinných domů vyřešit celkem snadno. Ale u administrativních budov a budov občanské vybavenosti, jako jsou například školy, je potřeba technické řešení této otázky. Zatím neexistují žádné alternativy, kdy by se budova dokázala větrat efektivně samočisticím způsobem.

Nemocnými budovami jsou ale třeba i rekonstruované domy, které nemají vyřešen problém s radonem. Zákon sice říká, že je nutné to řešit, ale ve většině případů tomu tak není. Je to opět nedůslednost a nedostatečná kontrola úřadů. Kontrolu dodavatelů by měl něhem výstavby provádět i projektant během tzv. kontrolních dnů v rámci autorského dozoru. Jenže i mezi projektanty tato důslednost chybí. A řekl bych, že radon se ukazuje být stejně nebezpečný jako například ftaláty. Někde sice jde o zcela  zanedbatelné množství, ale vedlejší místnost může být naopak úplně "nabitá". Na vině mohou být propustnější podlahy, případně budova nestojí na betonové desce, ale například na klasickém štěrku s prkennými polštáři, tudíž propustnost je pak takřka bez zábran. Dole ve skalnatém nebo kamenitém podloží může být puklina, kterou se radon dostává do místnosti ve velké koncentraci.

Tento problém se většinou řeší rekonstrukcí podlah. Bohužel pro odclonění základů se používá PVC. Alternativou jsou asfaltové pásy, které jsou možná co do struktury materiálu méně přeměněny, ale to spíše pocitově odhaduji, nemám pro to přesná čísla. Ale asfaltové pásy zase lehce kolísají ve spojích, zatímco PVC se dá dokonale spojit. Je zde tedy toto dilema a zatím nemáme jiné materiály, které by to dokázaly dobře odclonit.

Nejlepší účinek má pak osazení ventilace s rekuperací ventilátoru. To je myslím lepší řešení, než používat více  plastů, než je nezbytně nutné. Řeší se to tedy v rámci rekonstrukce podlah ventilační průduchovou spárou, která je ve všech podlahách. Odvětrává se pod tlakem nebo rovnoměrným tlakem na střechu pomocí stoupacích potrubí, která jsou nahoře posílena ventilátorem – de facto vysáváte ten vzduch zpod objektu, kde se radon hromadí. A nad tím musí být radonová hydroizolace. Když pak ještě osadíte větrací systém do obytných místností, dá se říci, že jste na nule. Je to možné, i když dost nákladné.

Mojí zásadou je ve stavbě používat plastů co nejméně. Pokud je můžu nahradit něčím jiným, tak je nahradím. Když to nejde, je to o zodpovědnosti investora. Pokud už to musí být plast, pracují s tím kvalitnějším, zase se snažím to zlo umenšovat.

Tato aktivita  je součástí projektu Chemická bezpečnost občanů Evropy, který byl finačně podpořen z prostředků Evropské komise prostřednictvím Zastoupení EK v ČR.

zpět